Přiznání

Je mi 36 let a 30let jsem si nedokazala přiznat,že mě v dětství zneužíval vlastní bratranec, o 11 let starší než já.Rovněž jsem si prošla všemi fázemi zmíněnými v článku, obdobím puberty se spoustou nezávazných vztahů na jednu noc,několika krátkodobými vztahy,ale nic z toho nefungovalo,protože "chyba" byla ve mě,měla jsem představu krásné romantické lásky,ale v okamžiku,kdy přišlo na sex,tak jsem si to takříkajíc odležela a potom po mě nebylo vidu ani slechu.
V 21letech jsem se ale zamilovala do svého manžela,musím podotknout,že je o 4 roky mladší než já,a on konečně naplnil tu moji "citovou prázdnotu",a protože jsem věděla, že on je pro mě ten pravý, i sex s ním jsem dlouho oddalovala a myslím si,že jsem udělala dobře.Nikdy předtím jsem ani nevěděla jak vypadá orgasmus a nebyla schopná se někomu citově plně oddávat,až s ním jsem tohle všechno prožila.Na dlouhou dobu jsem si myslela,že můj problém je zažehnán,ale nebyl.Po 13letech si manžel našel milenku a jejich vztah trval asi rok.Když jsem na jeho nevěru přišla zhroutil se pro mě celý svět a přiznám se, hlavou se mi honily i myšlenky na sebevraždu,protože jsem tuto skutečnost nedokázala unést,bylo to ještě o to horší,že jeho milenkou byla moje "dobrá" kamarádka,ale to tady rozvádět nechci.V okamžiku,kdy nastal tento problém,začali jsme mluvit o příčinách a jednou z nich byla i to,"že v sexu musí začít vždycky první on",a měl pravdu,když jsem se postavila sama k sobě čelem,musela jsem si přiznat,že abych začala v sexu první já,musela jsem být vždycky takzvaně "ovíněná",a to jenom proto,abych prolomila svoje zábrany. Vím, že tento problém byl již dříve,ale vždy jsem se vymlouvala na to,že jsem prostě staromodní a podle mně, by měl vždy začínat muž, což jsem samozřejmě lhala sama sobě. No a až v totálním psychickém zhroucení,jsem dokázala říct pravdu nahlas mu,ale hlavně sama sobě a to je to nejdůležitější.A v celé té hrůze, myslím tím zjištění nevěry, kterou jsem procházela a kterou stejně procházím pořád, musím říct, že jsem najednou byla šťastná, šťastná za to, že ze mně po třiceti letech spadl,ten obrovský balvan,skličující "sebeviny"a já si konečně dokázala vážit sama sebe.Vím,že je to obrovsky těžké,říct opravdu nahlas: "ano,když mi bylo šest,znásilnil mě třikrát můj vlastní bratranec",ale věřte když to uděláte,strašně moc se vám uleví a ten život bude najednou daleko smysluplnějším a budete z něho mít i větší radost.
Držím vám všem palce,ať to dokážete.