pozdravy

Docela zajímavý článek, i když s některými detaily úplně nesouhlasím. Pozdravit (poprosit, poděkovat a omluvit se) je podle mě opravdu základem nejen slušného chování, ale celkově komunikace mezi lidmi. Poměrně dost na tom u svých dětí trvám a pozdravení po nich vyžaduji. Bohužel jsem se několikrát setkala s tím, že dítko pozdravit nechce, nějak se zasekne a rodiče v rozpacích sice, ale přesto nechají potomka radši v klidu. U mých dětí to je opravdu výjimka, když se mi nepodaří je přesvědčit, aby pozdravily - spíš je prostě přesvědčím pozdě - pozdraví, když už je zdravená osoba mimo doslech. Ale pokud se jim někdy nechce zdravit nebo se stydí, snažím se je prostě přesvědčit - ono to jde. Každý musí někdy ppřekonat svoje pohodlí, stud apod., a v situaci, kdy jde o to, někoho pozdravit se jim skutečně nic nestane.
S podáním ruky to je podle mě trochu jinak. Zatímco pozdravení je bez debat samozřejmostí, u podání ruky má každý možnost se rozhodnout, zda a komu ruku podá. Proto mi ve školce nucení dětí k rukypodání nepřijde úplně šťastné. A ne proto, že by to děti nezvládly (to si, upřímně, neumím představit), ale proto, že je to podle mě už dosti osobní a důvěrný kontakt a tak závisí na každém jedinci, jak s ním naloží. Chápu, že ve školkách to dělají proto, aby se alespoň na tu chvilku dítě soustředilo, že zdraví, podívalo se na paní učitelku a tak. Z těchto důvodů proti podávání ruky ve školce nijak nevystupuji, i když se i zdá trochu nepříjemné.
A protože skutečně trvám na základních projevech slušného chování, tak mě často příjemně překvapí a potěší, když moje raubíře chválí např u mě ve škole nebo u muže v práci apod., jak se umí slušně chovat, jak jsou hodní, hezky vychovaní apod. Přitom oni tedy nejsou tedy žádnými vzory ctností