Re: Ach jo, zase Downův syndrom.

Můžu ti klidne popsat svou zkušenost nadaného dítěte, vzdělávaného v normální základce:
1. třída: ach jo, to je zase prúda. Spolužáci se snaží zapamatovat si písmenka, mně to těžce neba, tak si aspoň potají čtu pod lavicí. Když mě paní učitelka vyvolá, musí mi někdo ukázat, kde se teda čte. Přečtu kousek, paní učitelce to stačí, tak čtou i ostatní a já se vracím k četbě pod lavicí. Kdybych se nad tím aspoň nemusela tak hrbit a mohla si to dát na lavici.
9. třída: kdyby nebyly příjmačky na střední školu, které nás nutí se aspoň opakovat matiku a češtinu, tak bych se ve škole unudila k smrti. Učebnice mám kompletně přečtené, jediným vzrůšem je teda ta matika a čeština a pak laborky, tam se aspoň děje něco zajímavého.
4. ročník střední školy: ještě že bude ta maturita, to mně aspoň nutí si něco pročíst.
2. ročník vysoké školy: kurňa, to je v čudu, já se za těch xx let školní docházky vůbec nenaučila se učit! Vždycky mi stačilo to, co jsem pochytila ve škole. Budu se na to učení muset apoň trochu podívat.
Po státnicích: dala by se teď vystudovat ještě nějaká střední škola? Po tom objemu, co jsme zvládli na státnice, bych maturitu na střední škola dala tak za měsíc, Jediné, co by mi teda chybělo, by byla praxe.
Dodatek: i když byli mezi spolužáky na základce někteří slabší, moji kamarádi to nebyli. Nějak jsme neměli společné zájmy. Nejlepší byla vysoká škola, tak jsme byli kamarádi všichni a dodneška se scházíme, i když už jsme xx let ze školy venku.