Re: Děti to prostě musí vzít na vědomí

To já jsem hrozně nesnášela, když mi naši tenkrát v dětství odmítali cokoliv sdělit. Přitom ty problémy ani nebyly tak veliké, takže jsem se stresovala ještě víc, vymýšlela hrůzostrašné scénáře co všechno strašného to může být. Když jsem se rodičů ptala jestli máme problémy, tak mi nic neřekli, protože mi prý do toho nic není, jsem na to ještě malá a jsou to jejich problémy, které si musí vyřešit sami. Takže mi tím v podstatě sdělili, že jim jako dcera nestojím ani za to aby byli ke mě upřímní a asi mě ani nebrali jako plnohodnotného člena rodiny. Tohle jim asi nikdy neodpustím. Vždyť od čeho asi členové rodiny jsou než od toho aby si pomáhali? A i v případě, že někteří ještě přímo fyzicky pomoct nemůžou, tak mají snad právo tyhle problémy sdílet. Jenže rodiče si prostě často hrají na bohy a hlavně aby před dětma neukázali něco jako slabost, nepřiznali, že si někdy prostě neví rady, přitom je to ta nejpřirozenější věc na světě. Jak by se takovým rodičům líbilo, kdyby se jim děti taky nesvěřovali se svými závažnými problémy, protože se to jich (rodičů) přece netýká a nic jim do toho není? Asi moc ne, řekla bych.