Pan Klimeš

Pan Klimeš
mi přijde poměrně mimo mísu, a jeho reakce mě překvapuje. Chápu velmi dobře - a mám za to, že to není tak těžké - stěžejní sdělení / nejistotu / obavu zakladatelky o to, jestli manželství, kde jsou rozdíly mezi partnery odlišné natolik, že pokoj v domě nastane pouze ve chvíli, kdy se jeden druhého snaží ze všech sil brát s rezervou a nadhledem / snášet ( viz : " Míváme velké hádky, pak je zase klid. To když s manželem jednám jako s dítětem, ale nesmí to poznat. Je to ale vůbec manželství? " ) je v takovéto podobě ještě smyslu plné.
Každý člověk přece vstupuje do manželství s partnerem, s kterým si rozumí, s kt. si souzní, sdílí své názory a postoje, kterého si váží, kterého ctí, kterému důvěřuje, kterému se může oddat...s kterým může na to konto jednat na rovinu, otevřeně komunikovat, dovolit si rovnou a laskavou konfrontaci...
Z mého pohledu, pokud vztah není postavený na výše uvedeném ( a já jsem nucena se svým mužem jednat „ jako s dítětem „ ), svůj smysl / podstatu ztrácí, a to bez ohledu na to, zda manželství trvá, nebo je rozvedeno.
Pokud samozřejmě vycházíme z toho, že podstatou manželství je to, proč do něj vstupujeme, tedy láska; vyjímečná blízkost, neopakovatelný / nazastupitelný vztah dvou lidí, kteří se jeden druhému dávají, během života se vzájemně ovlivňují, společně rostou, jsou si vzájemnou oporou, protože znají své potřeby a touhy a sny....
Zakladatelka domnívám se neřeší otázku rozvodu, na to jí na dětech a na rodině příliš záleží. V tuto chvíli si hlavně klade otázku, jak na tom se svým životem / manželstvím je, což považuji v její situaci za první nezbytný krok k event. změně….