Jeden chromozom navíc

Už když jsme Matýska čekali a odmítli zkoušku plodovky, nám lékaři říkali, že je poměr 70:30 že bude naše dítě postižené.Ženě bylo 40, ale mi prostě chtěli druhé dítě. Máme dnes 16 letou dceru. Názor lékařů nás nezlomil a tak se Matýsek na Silvestra 2009 narodil. Zpočátku bylo vše v pohodě, ale po pár dnech ho najednou odvezli do Motola do kardiocentra. Tam zjistili AV septa, což je vada srdeční přepážky. Pak už následovaly výsledky genetiky a bylo hotovo. Máte srdeční vadu a Downův syndrom. Přesto, že jsme s tím víceméně počítali, byla to pecka. Nad postýlkou jsme Matýskovi slíbili, že si ho stejně necháme a budeme ho vychovávat v rámci jeho možností jako zdravého kluka.Nejhorší bylo, jak tuto skutečnost sdělit příbuzným a známým. Oddalovali jsme to, ale nakonec jsme do toho šlápli a světe div se , žádné negativní reakce neproběhly Čas běžel, my navštěvovali SPC a lékaři stále řešili, že Mates nepřibírá, neroste. Pak proběhla operace srdíčka nám bylo jasné, že se povedla. Našeho Matýska operoval MUDr. Matějka, což je šťastné spojení.Nějaké problémy sice následně byly, ale samé drobky. Moje žena nasadila bezplenkovou metodu a Mates ji skvěle zvládal. Od necelého roka jsme bez plín a chodí sám na záchod, čistí si zuby.V roce jsme byli bez léků a kontroly byly uspokojivé. Čas šel dál my navštěvovali SPC, Společnost přátel dětí s DS, jezdili na pobyty s ranou péčí, jezdili na koníčky, chodili na plavání a stýkali se s přáteli a kamarády . Pak přišel čas jít do školky. Našli jsme MŠ Duha v Košířích a trefili do černého. Mates byl nejprve ve speciální třídě s dalšími dětmi různého postižení, ale dost je v určitých věcech převyšoval. Jelikož se sám obléká, jí příborem a ve spoustě věcí nás vlastně nevyžaduje, usoudila paní ředitelka školky, že by bylo dobré Matěje integrovat mezi zdravé děti.Zafungovalo to a dokonce jsme došli k tomu, že nenosí ani brýle, které krátce nosil. Velký problém je jen to, že nemluví. Sice komunikuje znakovkou,protože ho maminka naučila některé znaky nebo nás prostě dovede kam potřebuje a ukáže.Teď už jezdí na odstrkovacím kole, slušně se potýká s plaváním, chodí na keramiku a nic co dělají "zdravé" děti mu neodpustíme. Je prostě borec a nic nevzdává, lékaři někdy nevěří svým očím.Je to dost šichta, ale on nám naše rozhodnutí nechat si ho, vrací plnými hrstmi.Máme hodně přátel a pár kamarádů, se kterými jsme na stejné vlně a čas od času podnikáme různé akce.Dneska vím, že naše děti nejsou Downovým syndromem postiženy, ale obdarovány. A to říkám jako nevěřící, ale čistě praktický a racionální člověk.Takže závěrem - držím palce všem rodičů dauňátek, přeji hodně síli a pozitivní nálady.