Re: děti s Downovým syndromem

Je to těžké vždycky, když není něco s dětmi v obvyklém pořádku a normě. Mně sdělili až ve 22 měsících přímo, že můj syn nebude nikdy chodit, a jestli ho dám do ústavu? Prodělal při předčasném porodu dětskou mozkovou obrnu. Dnes je vozíčkář 38 letý, cesta byl velmi trnitá, a ještě boj nekončí, teď konečně snad dosáhneme pro něj jednolůžkový pokoj v Domově pro lidi s mentálním postižením, kde je pátým rokem - natrvalo zvládat vše sama nemohu, manžel už zemřel před necelými dvěma roky.\Synovi jsme pomohli k částečné soběstačnosti, a to bylo velmi důležité i pro nás. Starší dcerau jsme také nešidili, ale pomáhala babička s dědou, kam jsme nemohli s oběma dětmi, vždycky jedno buď vzali s sebou nebo naopak pohlídali doma, a my jsme mohli jít s tím druhým. Dnes synovi platím asistence navíc, bez peněz to zkrátka nejde, dobrovolníci skoro vymřeli, každý musí vydělávat, je draho. Ovšem spokojenost syna i mých vnoučat, která ho mají ráda, je takovou odměnou.Stáří mám klidnější a lepší než celý život starostí co a jak bude se synem. držím vám palce, ať máte i vy dost síly, nenechte se odradit. :)