děti s Downovým syndromem

Dobrý den, téměř přesně před jednadvaceti lety mi dětská lékařka řekla v porodnici stejnou zprávu- u vašeho dítěte je podezření na Downův syndrom. Říkala to stejně, jako kdyby mi sdělovala, že dnes venku bohužel prší. Samozřejmě navrhla, že dítě můžeme nechat v kojeneckém ústavu, o tom jsme ale vůbec neuvažovali. Prošli jsme si obdobím "proč zrovna my", obdobím pláče a nejistoty. Neuměla jsem si představit, jak to všechno s manželem přežijeme bez újmy na psychickém zdraví. Léta utíkala, povedla se nám integrace syna do místní MŠ, po ročním odkladu i do ZŠ, chodili jsme na hippoterapii, logopedii. Po malých krůčcích se zdokonaloval v psaní, čtení, jednoduchých počtech.Dnes je syn dospělý "muž " (má jen 153 cm),který má ukončenou praktickou školu (všechny zkoušky za 1), miluje čtení (rozumí textu), je bezva kamarád, má dokonce vlastní deník, kde si s mou pomocí píše, co zajímavého zažil.Chodí do sociálněterapeutické dílny, kde se dále zdokonaluje v ručních pracech (tkaní na stavu, pletení z pedigu, navlékání korálků apod.). Je to spokojený človíček, naše sluníčko. Dnes vím, že všechny ty slzy a snažení měly smysl. Určitě jste se tenkrát rozhodla správně, dětem je nejlépe u mámy a táty. Přeji Vám i Vašemu synovi hodně lásky,spokojenosti a fajn lidí kolem sebe. Ina