Rodila jsem v Norsku

Taky si myslím, že je důležité prostředí, ale ne ve smyslu estetickém, jako spíš o lisdkém přístupu personálu.
Zdravotnictví v Norsku je státní, tudíž přístupné pro všechny stejně. S čímž nemám problém, protože nemám ráda klientelizmus a opravdu nechápu, proč mě v české porodnici oslovují paní inženýrko (popřípadě maminko, jako bych já byla matka porodní asistentky nebo sestry). Člověk si v Norsku sice zdravotní zařízení vybrat může, nicméně vzhledem k velkým vzdálenostem to u neplánovatelných zdravotnických úkonů lze jen těžko. Rodit doma taky není běžné.
Žijeme na ostrově a do porodnice na pevnině to máme zhruba hodinku s tím, že trajekt jezdí ve špičce každou půl hodinu, jinak jsou intervaly delší. Kdyby to na mně přišlo v noci, byla jsem uklidněna, že na ostrově žije lékař, jinak na vedlejším ostrově kotví zdravotnická loď (známému uprostřed noci na ní diagnostikovali akutní ledvinovou koliku, musel se jen dopravit do přístavu), a pro opravdu vážné případy je vrtulník.
Porodnice je docela malá, rodí se tam tak 5detí denně, střídá se tam asi 5 porodních asistentek. K jedné z nich jsem zhruba od 12týdne docházela do poradny (ale ne každý měsíc, ke konci těhotenství se intervaly zkracovali), takže tady byla šance, že s její pomocí budu i rodit. Nestalo se tak, nicméně bylo fajn ji tam později potkat a popovídat si se známou osobou. Přehlídka porodnice je možná v pohodě.
Rodím rychle, takže hodinu po příjezdě do porodnice byla dcera na světě. Jedna známá ale porodila na trajektu na toaletě. Otec nebo jakákoliv blízká osoba může být přítomna u porodu (za co se neplatí). Několikrát se mě ptali, jesli opravdu nechci manžela u porodu. Já jsem po prvním porodu, u kterého byl přítomen, shledala, že je to moje práce a potřebuji se na to maximálně soustředit. Sice to pro něj byla taky fajn zkušenost, ale oboum nám vyhovovalo, že byl ve společenské místnosti, navíc s dvouletým synem, který si tam hrál s hračkama a koukal na televizi.
Porodní místnost je s přilehlou koupelnou a necourají tam žádní další lidé, takže má člověk klid. Za tu hodinku jsem nenasbírala moc zkušeností, ale byl povinný 15minutový monitor dítěte vleže na zádech, co bylo vlastně největší utrpení u mého porodu. Porodní asistentka mě povzbuzovala, ať to vydržím, že už jen chviličku. Taky preferují při porodu polohu vleže na zádech (moje porodní asistentka mi vysvětlovala, že se snaží mimo jiné zabránit poškození svalů, kvůli možným pozdějším problémům udržení moči a stolice). Vzhledem k tomu, že tato fáze netrvala dlouho, mi to nevadilo, nicméně, kdybych rodila sama, určitě bych tuto polohu nezaujala. Pupečník může přestřihnout otec, ale dotepat ho nenechávají. Okamžitě po porodu mi dceru dali na břicho, utřeli, aby nesklouzla, nasadili čepičku, přikryli nás peřinou. Při čekání na placentu jsem byla šita, ani nevím, kdy přišla další zdravotnice, která se mnou mile konverzovala. Pak přišel manžel se synem a asi hodinu jsme se tam spolu těšili, fotili...(u prvního porodu na Bulovce jsme se tu hodinu či dvě nudili a telefonovali rodine, rotože dítě přeci potřebovalo prohřát. Věřím, že nahatému bez čepičky by to šlo těžko, přitom stačí tak málo) Po jejich odchodu jsem dostala snídani a dala jsem si sprchu, dceru zatím oblékli, změřili a zvážili. Jelikož jsem byla v pohodě, odvezla jsem si ji sama na pokoj. Na pokoji jsme byly tři, v prípadě nutnosti čtyři, ale každá měla svoji plentu. Hodilo se to, protože se tam pořád couralo příbuzenstvo, nedodržovali ani popolední tiché dvě hodinky, ale třeba přijeli zdaleka a chteli ten čas co nejvíc využít. Tatínkové se běžně vyskytovali i v přebalovací místnosti, kde byli veškeré věci pro miminka zadarmo k dispozici. Totéž hygienické potřeby pro ženy (kupodivu jsme my šité mohly vpohodě sedět, protože jsme mezi nohama neměly ty tlusté matrace, ale tenké široké vložky – takový detail ajak potěší). Děti jsme mohly, ale nemusely mít u sebe. Kdo si chtěl odpočinout, dal dítě do sesterny a sestry jej nosili na kojení. Nikdo nepindal, že je dítě v posteli (která měla zábradlíčko a byla výškově nastavitelná). Nemocniční oblečení jsme měli na sobě jen u porodu, pak už ženy nosili normální svoje oblečení (taky třeba roztrhané tepláky ), po chodbách se v nočních košilích moc nechodilo.
Každý den si s námi přišla popovídat porodní asistentka. Mimochodem, kontrola rozkroku s roztaženýma nohama se nekonala, za celé těhotenství se mi tam koukali jenom jedinkrát a to u porodu. Když člověk nemá problémy, tak probůh nač? Nejsme snad svéprávné a nedokážeme na případný problém samy upozornit?
Nevím, kolik dnů je běžné zůstávat v porodnici, ale divili se, že už chci jít na čtvrtý den domů, nicméně musela jsem počkat na pediatra, který je přítomen dvakrát v týdnu (tolik k nutnosti neustálého dohledu nad miminkami...), u prohlídky jsem byla přítomna. Jenom vím, že jedna paní tam strávila 10dnů, rodila císařským řezem (který provádí chirurg povolaný v případě potřeby z jiného oddělení nemocnice). Miminka s komplikacemi se s matkou převážejí letecky do jiné, specializované porodnice.
S miminkami jednají hrozně jemně, spíš já jsem si vysloužila udivující pohledy, jak jsem z nervozity jaksi škubla s miminkem...
Zkrátka celkově mám dobrý dojem, i když mi asi museli toho víc vysvětlovat. Většina personálu dokázala komunikovat v angličtině, já jsem si naopak připadala hodně zabržděná, nechápala jsem hned, dlouho jsem hledala slova, i když fyzicky jsem byla fit.
Myslím si, že právě kvůli té jazykové bariéře jsem se orientovala spíš podle těch neverbálních komunikačních znaků a připadali mi pozitivní, nebo věcné.
Ale kamarádka Ukrajinka měla dojem, že jí moc nutí do kojení...
Já už jsem to podruhé zvládla. Poprvé na Bulovce jsem bohužel o ukázku kojení přišla a personál neměl čas to opakovat, jelikož jsem měla spavé dítě, moc nám to nešlo. Sice jsem měla načteno...a když už jsem moc otravovala o pomoc, tak mi jedna nevrlá sestra poradila (nevrlá byla asi proto, že byla na noční službě).Ale hodně mě ke snaze vyprovokovala poznámka dětské doktorky při propouštění: budete si muset koupit mléko…Rozhodně mi ale přijde důležitější dohlížet na kojení, než na upozorňování rodinných příslušníků, aby si nesedaly na postel...
Musím uznat, že ani ten zdravotnický personál to s náma nemá lehké...jako u každého zaměstnáni při práci s lidma..