Re: otec u druhe doby porodni

kreditko, přesně, pro nás byla 2. doba práda, konec první hrůza, a držení za ruku v 2. době sice nepomáhalo, ale podruhé byl manžel otrkanější, mrkl se i "dolů" a hlásil mi, co už je venku, fandil a to mě dodávalo energii a vědomí, že to postupuje, mě dodávalo sílu, taky se mnou hrdinně pročekal přstávku mezi dvěmi tlačícími kontrakcemi, byl úžasnej a žádné trauma z toho nemá spíš z té první doby takový pocit bezmoci sledovat někoho, koho miluje, jak trpí (jeho slova). A zakrvácené miminko se mu hnusné nezdálo, jen prý smrdí jak noha a zatím, co jsem si prohlížela placentu, byl u ošetření miminka.

Podle mě může být názor otec ano, otec ne, ale dovolávat se objektivních/historických důvodů jako argumentů pro ukotvení "jak to má být" či "jak je to přirozené" je blbost. Je to jako s potápěním, pro někoho nepřekonatelné, nepřirozené a nebezpečné, pro jiného krásný adrenalinový prožitek z krásy přírody, ať se člověk potápí či ne, neznamená to nic jiného, než že se chce potápět nebo nechce.