Re: nemám slov...

Petro,

" Přijmout pomoc speciálního předškolního či školního zařízení se z nějakých důvodů jeví mnoha lidem jako absolutní ponížení. Potvrzuje to, jak prestižní postavení má školní docházka v sociálním statusu dítěte – především tedy v myslích určitých rodičů. Prostě ani tak nejde o to, co a jak se dítě ve škole naučí, ale o to, jaký přívlastek má škola nade dveřmi. Z toho vyplývá snaha veškerou speciální péči, kterou dítě potřebovat dozajista bude, přemístit z budovy se špatným jménem do budovy se jménem vyhovujícím."

Tohle ti prijde jako "objektivni pohled".ja jsem si celym procesem vybirani skoly pro me specilani dite prosla. Psala jsem vyse jednoduche to nebylo. A spolknout/prijmout, ze moje dite opravdu neni schopno nastopit do ZS, bylo jednou znejtesich veci v mem zivote. To jak to popisuje autorka clanku mne urazi. Copak u normalniho ditete se clovek nesnazi, aby se dite dostalo do co nejlepsi skoly? Ale jenom u rodicu dite s postizenim je to brano, jako minus nebo selhani..

Nicmene za to, ze muj syn chodi do specialky ze to se opravdu nestydim.

P.s. Zminka o tom,ze jeji syn umel ve ctyrech letech pocitat a psat, mi tak neprijde moc profesionalni...