Jano, heslo zní "nepovolit"...(+ další úvahy)

... alespoň podle toho, co já vím. Děti i podle odborníků mají často fáze, kdy jim to jako moc nejde, alespoň navenek. Ake pokud ten jazyk slýchají dál (tedy ve Vašem případě - když na ní budeš dál mluvit česky a nepolevíš, bez ohledu jak bude odpovídat ona), tak se to může "zlomit" zase tím pozitivním směrem... Hodně lidí má podobnou zkušenost, opravdu.

Jinak pokud čteš v němčině, tak mohu doporučit knížku od dvojjazyčné autorky Elke Montanari "Mit zwei Sprachen gross werden". Má i webovou stránku a poradnu, sama jsem jí už kdysi ptala, velmi ochotně odpovídala...

http://www.elke-montanari.de/


Jo a třeba zde je diskusní forum o vícejazyčné výchově...

http://www.rund-ums-baby.de/mehrsprachig/


Já osobně mám "problém" ten, že již dvojjazyčná jsem - což sice pro mě samozřejmě problém není (proto ty uvozovky ), ale pro můj přístup a (ne-)důslednost při dvojjazyčné výchově mých děti bohužel ANO!

Důvod je ten, že když mám dva mateřské jazyky, nedokážu ani nechci mluvit jen jedním - cítila bych to jakési umělé omezení, jako že něco co ke mně patří, jaksi uměle "osekávám". Tudíž pro nás není schůdný ten nejvíce doporučovaný a odborníky nejvíce probádaný způsob dvojjazyčné výchovy, "OPOL" = "One Person - One Language". Tedy to, co děláte Vy - Ty mluvíš na díte jen česky, manžel jen německy a dítě se tak naučí oba jazyky. Je to nejjednodušší proto, že si dítě každého z Vás přiřadí k jednomu jazyku a ty znalosti si v hlavě podle toho i utřídí, nemá v tom pak zmatek. Vy tento model v podstatě máte, tak bych být Tebou v mluvení česky setrvala, bude to určitě OK ! Výkyvy jsou normální.

Existují ale i další, méně známé způsoby - vhodné právě pro ty, kde to jednoznačné přižazení takto není možné. (Jako třeba u nás, ale jsou i jiné případy/konstelace...)
Třeba lze uplatnit model, že se mluví jedním jazykem jen v určité dny, nebo v určitých situacích... apod. - dítě pak nepřiřazuje jazyk k osobám, ale spíše k situacím...atd. Tyto způsoby paní Montanari v té knížce popisuje také, bere v potaz že život a situace, v jaké lidé vychovávají děti, jsou pestré a různorodé, že nejde aplikovat jakési jednotné "schéma X". To se mi na knížce líbí, že je prostě ze života.

Náš problém je, že sice používám oba své mateřské jazyky, tedy němčinu i češtinu - ale tím jak žijeme v ČR a do Německa se nedostaneme každou chvíli, tak ta čeština má přece jen převahu, nějak nevydržím či nedokážu tu němčinu používat víc, často to sklouzne vzhledem k prostředí zase k češtine , ta je prostě dominantní. A/nebo já nedůsledná... Navíc děti to od mámy tak neberou, jako když jsme třeba v Německu nebo jsou někde kde s nimi mluví NJ někdo jiný, tak to jde mnohem líp než se mnou - u mně to spíš trochu bojkotují...
Snažím(e) se vyhledávat různé aktivity pro děti v němčině, kluci chodili i na NJ kroužky nebo jsem sama něco iniciovalla, teď uvažuji o nečem jako "německá družina" 1-2 týdně, možná tu něco takové vznikne, ale zatím je to nejisté... Ale stejně to u nás není jaksi "ono".

Zajímalo by mě, jak to mají ti/ty z Vás, kteří/které jsou také biligvní? Jak to zvládáte?

Prostě narážím(e) na to, že jazyk není jen jakýsi mechanický prostředek na předávání informací, má i významnou citovou a vztahovou složku - a třeba zjištuji i to, že v různých fázích je mi jeden či druhý jazyk bližší.... Třeba když byli kluci malí (mimonka, malá batolata), vyloženě se mi přícilo mluvit s nimi německy, čeština mi přišla mnohem něžnější, bezprostřednější... A jak pak rostli, tak mi to pak už šlo, němčina byla čím dál tím víc OK i pocitově. (Sama jsem celé dětsví stávila v Německu, ale když jsem byla miminko, naši se mnou mluvili v podstatě výlučně česky, až později nastal vliv německého prostředí - tak to třeba souvisí, že mám z útlého věku citově zafixovanou češtinu a až potom němčinu?)

Díky předem za odezvy !