Já školku miluju

Ráda bych do téhle debaty přispěla už jen proto, že moje zkušenost se školkou, kam chodí syn, je moc dobrá.
Syn se narodil v lednu, proto při prvním pokusu o jeho "udání" ve státní školce na sídlišti (bylo mu tedy v době zápisu 2 a důl roku) jsme ani nebyli vpuštěni pro žádost. Snad k tomu přispěla skutečnost, že jsme se tam odebrali rovnou z pískoviště, používala jsem tou dobu velký sportovní kočárek, nacpaný hračkama, které korunovalo odrážedlo na střeše a nákup balancující na držadle - a synek unavený z několikahodinového poskakování polospící seděl na tom všem. Před školkou stála náhodou paní ředitelka a hned mě pověděla, že to snad nemyslím vážně, že děti v kočárku neberou a jestli má ještě plenku? Měl. Musím zdůraznit, že zápis byl na jaře a jemu byly 3 až skoro za třičtvrtě roku. Třeba je paní ředitelka osoba velice milá a schopná, mě tehdy ale dost vyděsila.
Takže potom v lednu, když byly synovi 3 a já musela nastoupit do práce, jsem našla soukromou školku, moc fajn, ale syn byl opravdu ještě malý a chodil tam ne moc rád, tedy tam pak snad to bylo dobré, ale cesty tam byly těžké. Pracovala jsem půl roku na poloviční úvazek, nejsem žádná manažerka, takže školka stála asi tolik, co jsem vydělala, ale brala jsem to jako investici do jeho vzdělání a seznámení se s pobytem mezi dětmi (mimo pískoviště a letmé návštěvy dětských center).
Mezitím jsem si našla o pár desítek metrů dál jinou školku, integrovanou, jejíž náplň a principy se mi moc líbily, tam jsem napsala dopis, samozřejmě měli plno. Ale pak najednou se někdo stěhoval a bylo místo uprostřed školního roku! Tak se syn dostal ve 3 letech ze soukromé školky do téhle integrované. Trvalo mu jen pár dnů, než se přestal bát a za dalších pár týdnů tam začal "normálně" chodit. Paní učitelky a asistentky tam jsou nesmírně trpělivé, někdy se koukám poté, co tam syna odvedu, a vždycky vidím to samé: soustředěné, milé prostředí, některé děti si volně hrají, jiné se zabývají nějakými řízenými činnostmi, učitelky usměvavé, většinou vycházejí na moment do šatny, když vidí toho kterého rodiče a mají potřebu mu něco říct nebo se poptat. Jejich starost a péče o mého syna je úžasná! Mám štěstí, vidím v nich takové opravdu dobré známé, koneckonců jsme přece "spoluvychovatelky" toho děcka. A naprosto odmítám, že co se děje ve školce, je jejich věc a co doma, to zase moje! To je pro mě naprosto nepochopitelné, jedno druhé ovlivňuje, moc ráda se dozvídám, co a jak se tam dělo, protože doma pak to někdy pokračuje, jindy o tom syn začne mluvit nebo se na ně podobného vyptává. A ještě jedno: syn se tam naučil spoustu dovedností, taky si na školku doma hraje a poslouchat ho je docela poučné. Pronáší ke svým hračkám klidné a jasné povely, chválí je a vede... no prostě jak nakoupil, tak prodává....