Hrátky s matematikou

V ČR se narodí ročně cca 100 000 dětí. Na takový počet by připadalo cca 800 dětí s Downovým syndromem a stejný počet ostatních genetických vad. Vezmem-li to s rezervou, ročně je počato a do poloviny těhotenství donošeno řekněmě 2000 dětí. Pokud by se děla amniocentéza jen v opravdu odůvodněných případech, vychází mi to na nějakých maximálně 10 000 amnicentéz ročně. Což by měla v pohodě zvládnout 3 až 4 specializovaná pracoviště v celé ČR.
Jenže těch pracovišť je daleko více. A každé, aby si uchovalo akreditaci, musí provést určitý počet amniocentéz. (Nemám čas to hledat, kolik přesně). V kontextu toho, že amniocentéza má poloviční úmrtnost než železniční neštěstí u Studénky a vyšší než např. onemocnění chřipkou, připadá mi to na hranici etiky.

Osobně jsem amnio po dlouhém a náročném váhání odmítla a jsem za to ráda, ikdyž lidé kolem mě si ťukali na čelo. Ale moje těhotenství a tím asi i mimi tím bylo emocionálně dost poznamenané.

U mě vyšel výsledek kombinovaného testu (Uz + náběry v 10. a v 14. týdnu (nebo tak nějak, nepamatuji si přesně) 1:300 pravděpodobnost na Down. Na vlastní náklady (1400 kč) jsem si nechala zopakovat ten druhý odběr a vyšlo to 1:1400 ! Takový rozptyl jsem nečekala. Obecně prý, pokud chci znát pesimističtější pravděpodobnost, je lépe jít na odběr co nejdříve, optimističtěji to prý vychází ke konci odběrového období. Což se v mém případě potvrdilo.

Na porodním sále první věc, na kterou jsem se ptala, bylo, zda je mimi Down. Dr. říkala, že se na první pohled pozná, že ne. Že mají jiné pohyby, jiné proporce... Ale to je přeci vidět i na UZ.