Přijímačky a co dál

Absolvovali jsme zkoušky předloni. Zakoupila jsem knížku "Testy pro osmiletá gymnázia" a pravidelně od vánoc jsme psali diktátky a syn řešil matematické a češtinské úkoly. Nevím, jak moc ho to bavilo, obvykle neprotestoval, protože sám chtěl na gymnázium jít. Stále jsme si říkali, že vlastně o nic nejde - jenom si to zkusí. Když však nastal den D, byla jsem víc nervózní než před vlastní maturitou. Manžel s ním jel na zkoušky (bydlíme na vesnici u Prahy, takže gymnázium v Benešově je spojeno ještě s dojížděním), potom šli do cukrárny a moc se jim to líbilo. Když jsem další den jela ke škole podívat se na výsledky, byla jsem úplně hotová. Synka jsem našla nad čarou, což jsem v danou chvíli ořvala. Jásali jsme a slavili. Když pak šel v září poprvé na autobus, už jsem nebyla zcela přesvědčená, jestli je to dobře. Najednou mi připadal moc malej a zranitelnej v tom velkém světě. Najednou se musel začít učit, měl míň volna, neměl už tolik čas na kamarády z bývalé školy. Primou jsme prolezli celkem v pohodě. Dvě trojky v pololetí na konci vytáhnul. Ze samých jedniček to byl sice skok, ale věřte mi, že patří mezi ten lepší průměr ve třídě. Teď v sekundě to vypadá, že spousta dětí spadne hodně dolů - je docela dost adeptů na čtyřky. My si zatím držíme svůj stálý standard. Sice už žádný premiant, ale s dvojkama jsme spokojení a když náhodou přiletí i nějaká ta trojka, taky to přežijeme. Škola ho baví, dojíždění taky, má dost kamarádů, momentálně se těší na lyžařský výcvik. Zdá se, že to nejhorší máme za sebou. Před sebou máme naopak obdobný problém s mladší dcerou. Chystá se totiž taky odejít na gymnázium. Vzhledem k tomu, že se snaží ve všem vyrovnat staršímu bráchovi, ráda by ho následovala i na gymnázium. V jejím případě nejsem ale vůbec přesvědčená, že by to tak mělo být. Sice se učí také na samé jedničky, ale problém je v tom, že se právě vůbec neučí a ani se učit neumí - vše zatím zvládá tak nějak mimochodem. Nemám stoprocentní jistotu, že by jí přechod na gymnázium prospěl - spíš se toho bojím. Už vím, jaké jsou tam nároky na výkon a samostatnost a stále více nabývám dojmu, že ve stálém prostředí kamarádů na ZŠ jí bude lépe. Na zkoušky sice půjdeme, to jí zas nemůžu udělat ji na ně neposlat, ale tajně doufám, že se mezi 30 dětí nepropracuje a skok do života si přece jen o něco oddálí. Takže letošní zkoušky budou bez traumat. Alespoň pro nás. A tak by to asi mělo být. Stres rodičů se mimoděk přenáší i na děti a v jedenácti letech by měly mít opravdu spíš jen pocit, že to je hra.