Re: S tím hubnutím máš pravdu,

Dvacetiměsíční dítě je opravdu malé, ale není zas tak malé, aby se muselo držet pořád u mámy. Než byl naší dceři rok, žena mi ji kolikrát nechala a zmizela na hodinku, na dvě. Jak se postavila na nohy, začal jsem s ní chodit odpoledne na procházky, na hodinu, na dvě. Když jí byl rok a žena ji přestala kojit, vzal jsem jí do zoo, což byl pro nás celodenní výlet, pravda, s přestávkou na oběd u mých rodičů, auto jsme neměli, takže autobusem a hromadnou dopravou. Zkuste hádat: a) všechno to probrečela, b) zezačátku nebrečela, ale pak spustila, c) nebrečela vůbec („c“ je správně). Druhé dítě přišlo až víc než tři roky po prvním, a uznávám – je velký rozdíl 38 měsíců oproti 20 měsícům. Ale připadá mi, že pokud se dítě drží pořád u mámy (100% pozornost) a pak máma na pár dní zmizí a přiveze si cizí dítě, je to pro prvního náročnější, než by mohlo být.
Že jiné děti v roce a půl „krámují a škodí“? Naše tedy ne. Mám úplně stejnou zkušenost jako Vikinga, vyhazování věcí do koše (vezme věc, jde ke koši, zvedne víko, vyhodí věc a zaklapne), uklízení nákupu (vybírá věci z tašky a nosí je do špajzu), vyklízení myčky (bere věci a podává mi je), to jsou věci, které rok a půl staré dítě s běžnou inteligencí zvládne, jasně: kdo chce, ať se tomu vysmívá, neřekl bych ale, že se bude smát naposled. Jedenapůlroční dítě to zvládne to tím spíš, pokud se na něj mluví a popisuje se mu, co se zrovna dělá a proč. Dítě vcelku rozumí, i když ještě nemluví, v roce a půl porozumí větě: „podej mi ten bílej škopek se zbytkama jablek“, otočí se, jde před kurník, vezme škopek a přinese mi ho. A zvládá i jiné věci: třeba „vezmi proutek a zažeň slepice“ (v roce a čtvrt). Problémy s plněním takových pokynů začne mít dítě ve skutečnosti až později, když bude mít víc zkušeností s neúspěchy ve svém snažení a začne přemýšlet, co to vlastně dělá a jak to provádí – ale v roce a půl prostě napodobuje dospělý vzor. Navíc se není potřeba bát, že se dítě bude plést pod ruce v jednom kuse, ono jim k tomu napodobování často stačí chvilka, trochu se tím unaví (i psychicky) a pak si zase chvíli dělají něco svého, ale když je soustavně odháněno, soustavně se vnucuje.
Další, v čem souhlasím s Vikingou, je pohyb. Dítě se buď vozí a občas nosí a k tomu trochu chodí, nebo chodí a běhá a k tomu se občas sveze nebo nosí (na ramenou, v šátku). Pokud soudím podle svého okolí, pak děti, které rodiče - hlavně mámy – zapojují do běžných domácích činností, víc chodí, děti, které jsou od nich drženy dál (nejspíš ty, které krámují a škodí), a které se mámy snaží hlavně udržet takzvaně v klidu, nechodí, přesněji řečeno chodí pozdě.
K rozvíjení chůze je ovšem potřeba chůzi a vůbec pohyb cvičit. Uznávám, že ve větším městě to může být dost problém (na dlažbě a na asfaltu to moc dobré není (snad se to dá částečně vyřešit kvalitním odrážedlem) a na dětském hřišti se dítě chodit a běhat nenaučí, tam nanejvýš uplatní už rozvinutou schopnost pohybu). Já se snažil s dcerou od mala, jen co se postavila na nohy, chodit na procházky (než začala chodit, tak jsem jezdil aspoň s kočárkem, bylo léto, všude kolem zrovna zrály švestky, tak jsme jezdili a spokojeně dlabali švestky). Je asi dost individuální, kdy se dítě postaví samostatně na nohy, nejsou to závody, ale vím, že zhruba po roce to byl vždy velký pokrok. Dcera začala chodit někdy před prvním rokem, záhy ušla samostatně asi 200m. O rok později těch 200m uběhla (a to bez mého navádění, běhala s chutí spontánně, často ve stylu „kdo bude dřív tamhle“) a vyšplhala na 2m žebřík. O rok později ty 2m vyšplhala na strom, a to nejsem žádný táta drsoň, který by někam vláčel vyčerpané plačící dítě nebo ho nutil dělat něco, co nechce („Kam půjdeme na procházku?“ „Do lesa!“ „A co někam jinam?“ „Tak třeba zítra, dneska do lesa!“ – evergreen).
Po městě nebo v obchodě se mnou v necelých dvou letech chodila samostatně, nikde neškodila ani nekrámovala, za ruku chodila přes ulici, přesto nikde nepobíhala a držela se u mne, zbytečně nezastavovala, ani u e-e (když se sama zastavila, pak na chviličku a doběhla mne). Ono když se rodič naučí zastavovat pokaždé, když se zastaví dítě, pěstuje u něj návyk. Musí to být naopak – samozřejmě rodič musí dělat přestávky a zastávky, kvůli únavě i nudě. Ale musí je dělat on, buď podle vlastního úsudku, nebo na požádání dítěte (ale zase ne na každé). „Tlačit kočárek a vést za ruku dvouleté dítě“, jak tady někde padlo, není podle mne nezbytný model.
Co ale nechápu ze všeho nejvíc, je absence otce v článku a hlavně v radách. Zapojit tátu do péče o dítě, a to co nejdřív, je důležitější než čokoláda, ta totiž léčí příznaky, ale ne chorobu. „Pro tatínka a vůbec celý vztah nastává velmi náročné období: dvě malé děti opravdu zabírají veškerý čas matky i jeho, doma bude často hukot a blázinec, rozhodně si nepřijde z práce domů odpočinout. Navíc on bude ten nejvíce odstrčený a bude se od něj vyžadovat velká aktivita, jinak to nejde, aby to máma vůbec zvládla.“ Pokud si jezdí z práce domů odpočívat a pak se po něm najednou nahonem chce, aby se staral, asi to pro něj náročné je. Proč ho ale zapojovat tak pozdě? Pokud to neudělá sám, proč mu neříct, neukázat mu, co a jak? Pokud nemá čas, protože opravdu něco dělá, proč si nerozebrat, co může momentálně počkat, protože malé dítě nepočká?
Tatínek se do péče může – jasně, po malých dávkách – zapojovat od narození. Pochovat a přebalit není tak náročné pro něj, ale matce to třeba dost pomůže. Kolik z dnešních pracujících mužů maká fyzicky tak náročně, že se po práci nemohou věnovat dítěti (dětem)? Procento obézních mezi muži středního věku je docela výmluvné. V půl roce už se může manžel dítěti věnovat souvisle třeba hodinu. Já měl dceru na starosti od roka odpoledne a večer, zhruba od pěti. Ano, patřím k těm šťastným, kteří mají volnější pracovní dobu a pracuju část týdne doma. Ale práce, za kterou mne platí, se sama neudělá. Stejně většinou pracuju od rána do pěti, a pokud ne, nadělám to jindy přes den; někdy mám práce víc a dělám od rána až do večera, někdy i o víkendu. Ale většinu odpolední i času přes víkend se tak či onak dítěti (dětem) věnuju. Většina lidí má čtyři ročně týdny dovolené. Svět se nezboří, když se nepojede v prvním roce dítěte v létě na dovolenou, místo toho si manžel může vzít jednou za čas den dovolené a strávit ho doma se ženou a dětmi.
„Manžel škemrá o trošku pozornosti, je z toho však jen rozepře a bortí se tak poslední opěrná hůl…“ Kdyby manžel s dětmi pomohl, alespoň tím, že se starším na dvě hodiny zmizí z domu, dostalo by se mu víc pozornosti a míň rozepří. Manželka by nemusela přestavovat celý svůj svět a život. Ještě horší případ - „budí se tatínek, očekává snídani…“ jak tady kdosi napsal – to je snad tatínek další DÍTĚ?
Já taky nejsem nějaký ideální manžel a otec, kdo ví, co by napsala žena, kdyby si to tady přečetla, nepoměrně větší část domácích prací je na ní, co se týče dětí, já dělám to lehčí, ze zábavy s dětmi mám víc mnohem já a z té práce kolem nich mnohem víc ona. Ale to popsané v článku je horror – věřím, že je to slovo od slova pravda. Ale musí to tak být?
Shrnul bych ty tři věci, navzájem propojené, které mamince mohou celkem ulehčit: dítě si musí zvykat na pravidelné odloučení od mámy a společnost jiných lidí, nejlépe táty. Dítě musí sdílet běžné domácí činnosti s rodiči. Dítě se musí pravidelně pohybovat a pohybově rozvíjet.
P.S. Jo a moc nerozumím nutnosti denních nákupů (zaznělo tady, ale znám i odjinud), no, napadla mne chuť mít denně čerstvé pečivo, budiž. Mě stačí obden nebo jednou za tři dny, rohlík se dá rozpéct. Kdo má ovšem mrazák, může mít čerstvé pečivo celý týden z jednoho nákupu, stačí včas postupně vyndavat. Nechápu ale hlavně to, proč se nepošle na nákup tatínek. Já jezdím do práce, tak je přirozené, že taky při té příležitosti nakoupím.