Re: CHCI

Gábino, já bych začala od konce. Tzv. přirozený porod určitě není "módní" záležitost. Pokud vím, Světová zdravotnická organizace ho DOPORUČUJE už přes čtvrt století. "Na západě" :o) jsou v porodnictví v tomhle dál, než my. Ženy si můžou vybrat, jak chtěj rodit. Většina jich rodí v nemocnicích, někde více "přirozeně", jinde více "klasicky" - záleží to na jednotlivých nemocnicích. Pokud má žena pocit, že porod v nemocnici není pro ni to pravé ořechové, existuje možnost porodů v porodním domě (ty většinou vedou porodní asistentky, porody v nich jsou ambulantní) nebo porodů v domácnosti. S porodní asistentkou, samozřejmě, nikoli na vlastní riziko za asistence maximálně tak manžela. A tohle jsou možnosti, které u nás chybí. Mně by třeba vyhovoval porod v porodním domě. Nebo ambulantní porod v nemocnici s vlastní porodní asistntkou (která by ovšem porod opravdu VEDLA). Obojí je u nás utopie :o( Samozřejmě, to "na západě" záleží na konkrétní zemi, v některých systém mimonemocničních porodů funguje dobře, jinde není zas tak rozšířený. Nejvíc se mi asi líbí, jak to funguje v Německu :o) Takže o přirozených porodech se u nás v poslední době mluví dost, hlavně asi proto, že u nás neexistují alternativy k nemocnicím a v mnoha nemocnicích naopak nejsou vytvořené podmínky pro intimní porod.

Dál - rodila jsi s epidurálem. A co? Eliška psala, že jsi kvůli tomu špatná matka? Nazvala tě hysterkou, která nezvládne porodní bolesti? Označila tě za sobce, který myslí jenom na své pohodlí a vyčerpává kvůli tomu zbytečně peníze z veřejného pojištění? Litovala tvoje děti, jaký asi život musí mít, když jsi je frkla k sestrám a nechtěla se o ně starat? Myslím, že ne. Jenom napsala článek a žádala o radu, jak nejlépe porodit dle svých představ. Fakt nechápu, proč se do ní obuly ty, které mají o porodu představu jinou.

Pokud každou těhotnou ženskou považuješ za pochodující krabici hormonů, která podle toho jedná a myslí (= to jako ztratila rozum???), je to tvůj názor který vychází z tvé zkušenosti a není fér, abys ho přenášela i na další těhulky. Už jsem to tu psala - to, že já vypadám blbě v minisukni neznamená, že v ní blbě vypadá KAŽDÁ ženská. Po zkušenostech s prvním porodem jsem si za druhým porodem nejenom jela přes půl republiky do vstřícné porodnice, která nejvíc vyhovovala mým představám, ale i jsem si vymyslela ambulantní porod. A kolem toho taky byla spousta jednání, ČR není na domácí péči moc připravená. Představ si, nestresovalo mě to. Daleko větší nervy jsem měla, když se mi finančák ohlásil na kontrolu DPH a sociálka na kontrolu zaměstanců...

Porod. K prvnímu porodu jsem šla s tím - není to ideální, ale porodily tak jiné, porodím tak taky, co už. MMCH jsem dětská sestra a praxi jsem měly i na porodním sále, takže jsem opravdu věděla, do čeho jdu :o) Zážitek to byl takový, že ještě nějaký ten čas po porodu jsem nemohla vidět těhulku, aniž by se mi draly slzy do očí a mrazilo mě v zádech :o( A víš co mě "dostalo"? Že porod málem skončil operačně, když teda doktor připoustil, že když lékařská péče selhala, tak když jinak porodní asistentka nedá, zkusíme to přirozeně... a hele, najednou to šlo a bylo po problému. Toho jsem u druhého těhotenství bála. Že skončím v klasické nemocnici a při klasickém porodu třeba dojde zcela zbytečně k poškození děťátka. Protože já za logický považuju opačný postup - začneme přirozeně, a když to tak nepůjde, lékař zasáhne. MMCH není nad to, když se doktor s asistentkou s rozdílným názorem dohadují před rodičkou. Důvěra v odbornost personálu pak stoupá... Po druhém porodu, kdy jsem rodila podle svého přesvědčení, jsem naopak těhulkám záviděla, že budou moc rodit ;o) (no, skoro) A představ si, těhotenstvím a porodem mi mozek nezměknul. I když jsem měla vše připravené k ambulantnímu porodu, objevily se menší problémy, které by sice brzkému propuštění z nemocnice nebránily, ale ideální by to za současné situace taky nebylo... tak jsem zůstala. Opravdu. Přece to CHCI rodit ambulantně ještě neznamená, že tak opravdu porodím. Mám mozek. Jsem na porod teoreticky připravená. Když se k tomu přidá, že lékaři informují o tom, co a proč se děje, dokážu si vyhodnotit informace a rozhodnout se. Od určitého okamžiku za nejlepší rozhodnutí považuju to, které udělá lékař - ať je to rozhodnutí jaké chce. Jenže takovou důvěru nedám lékaři, který není ochotný respektovat mé požadavky. Proto považuji za důležité vybrat si takové lékaře, kteří respektují mne, moje životní postoje. Nemusí s nimi souhlasit, stačí, že je respektují.

S.