"Nadstandardní" těhotenství

Ze svatební cesty snů jsme si s manželem kromě opálené pleti a nezapomenutelných zážitků přivezli to nejdražší, co jsme jen mohli ….

Nejdříve jsem měla podezření na spavou nemoc, syndrom únavy, nebo nějakou tropickou nemoc spojenou s nepřekonatelnou únavou a bolestí kolen, ale asi měsíc po našem návratu z Egypta jsem jedno odpoledne našla doma na kuchyňském stole růži a vedle ní položen těhotenský test – vzkaz od nedočkavého manžela.

Nevěřila bych, jak člověku otočí svět naruby dvě čárečky na papírku …

Dny mi začaly plynou tak nějak krásněji, najednou jsem cítila smysl slov „být naplněna štěstím“. S manželem jsme se dohodli, že se necháme překvapit a nebudeme pátrat, jestli to bude holčička, nebo chlapeček (i když manžel byl od začátku přesvědčen, že je to kluk - přeci ví, co dělá:-), zkrátka zatím to byl „Uzlíček štěstí“ a my se nemohli dočkat, až uběhne devět dlouhých měsíců a my ho poprvé sevřeme v náručí. Těhotenství jsem si, až na tu bolest kolen, užívala bez problémů, obloukem se mi vyhnuly ranní nevolnosti i ostatní nepříjemní průvodci těhotenstvím, které jsem znala naštěstí jen z doslechu …. zatím.

Do druhé poloviny těhotenství (přesně do 20. týdne) jsem vkročila s teplotou 38,6°C a bolestí v podbřišku, která vystřelovala do pravého boku – přečkala jsem noc se studenými zábaly na těle a druhý den s ranní teplotou 38,8°C zavolala do ordinace svého gynekologa a požádala o mimořádnou kontrolu, abych se ujistila, že bolest nijak nesouvisí s těhotenstvím. Od sestry, které jsem popsala bolesti břicha a požádala jí, jestli by mne přijali na neplánovanou prohlídku, jsem dostala instrukce, ať k nim nechodím a se zvýšenou teplotou zůstanu v posteli, nebo navštívím praktického lékaře. Tak jsem tedy přečkala den v peřinách a od stupňující se bolesti si ulevovala chůzí v předklonu až do večera, kdy mě moje mamka naložila do auta a odvezla do nemocnice Na Bulovce rovnou na chirurgii (poté, co jsem jí řekla totéž, co dopoledne sestře, jí napadlo, že by to mohl být „slepák“). Hned v kartotéce se mi dostalo poučení, že jako těhotná bych v případě jakýchkoliv bolestí měla navštívit nejdříve svého gynekologa (???) a byla jsem odeslána na porodnické oddělení na prohlídku, kde potvrdili, že je Uzlíček v pořádku a že mne mohou přijmout na chirurgii. Druhý den jsem po nekonečných odběrech krve, vyšetřeních na ultrazvuku a bolestivého prohmatávání snad všech chirurgů co měli ten den službu, podstoupila operaci slepého střeva. Vzhledem k těhotenství nebylo možné provést operaci laparoskopicky, ale museli mne dát celkovou narkózu a …. poslední, co jsem jim stihla říct bylo „dejte pozor na Uzlíka“. Bylo to poprvé, kdy jsem se bála o své miminko ….

Probudila jsem se, když mne převáželi na JIP a s vypětím sil, ještě oblblá narkózou, jsem ze sebe dostala jen „moje miminko ….. „ Nikdy nezapomenu na dotek sestřičky, která mne chytila za ruku a její hlas, který mi oznámil: „je v pořádku, maminko“ a já se slzami úlevy usnula na další 4 hodiny. Po celé 4 dny hospitalizace si mne nechali na JIP, ještě tentýž večer po operaci za mnou pustili mého manžela i rodiče, chodila za mnou i sestřička z příjmu a já jsem vděčná za jejich ohleduplnost, ochotu a snahu těch pár dní u nich mi co nejvíce zpříjemnit. Svým vlídným přístupem mne velmi mile překvapil nejen personál na JIP, ale všichni lékaři a zdravotní sestřičky jak z chirurgie, tak z porodnice, kam jsem musela ještě na jednu „propustkovou“ kontrolu před odchodem domů. Moc jim všem za to, s jakou láskou dělají svou práci, děkuji.

Po propuštění z nemocnice jsem zavolala svého gynekologa, abych ho informovala o svém stavu. Tentokrát jsem se odmítla svěřit sestře a nechala si zavolat k telefonu rovnou pana doktora. Na mou otázku, zda je v mé kartě záznam o rozhovoru se sestrou nebo zda se mu o mém telefonátu alespoň zmínila, mi odpověděl, že o ničem neví, ale že sestře plně důvěřuje a že po letech spolupráce si je jist její profesionalitou. O jejích schopnostech nepochybuji ani já, jen mne udivuje, že nemá vlastní praxi a není sama lékařkou, když tak pohotově dokáže určovat diagnózu a léčbu po telefonu. Dále jsem se od pana doktora dozvěděla, v jak velikém jsme já i moje miminko byli nebezpečí a jaké štěstí jsem měla, že mě okamžitě operovali. O nebezpečí slepého střeva v těhotenství a o ohrožení života mého i mého miminka jsem se dozvěděla od lékařů v nemocnici – do poslední chvíle si nebyli jistí, zda jde opravdu o „slepák“, ale nakonec se shodli, že raději budou operovat zbytečně, než pozdě … Škoda jen, že o tomto nebezpečí nevěděla něco také sestra u mého gynekologa.

Uvažovala jsem o změně gynekologické ordinace, ale říkala jsem si, že pokud se nebudu řídit radami sestry, ale vše budu konzultovat jen se svým lékařem, nemůže se nic stát. Jenže pan doktor mne hned při další kontrole přesvědčil o tom, že má úvaha nebyla od věci, ba naopak, že jsem už dávno měla být jinde. Když jsem totiž odmítla zaplatit roční poplatek za nadstandardní péči s odůvodněním, že žádnou nepociťuji a že mi postačí běžná péče, kterou jako lékař jistě nabízí, mi bylo panem doktorem doporučeno najít si jiného lékaře se slovy „pacientky jako jste vy nepotřebuji a naštěstí jich mám tolik, že jestli o jednu méně, nebo více …..“ a když dodal, že byl dodatečně učiněn zápis o mém tel. rozhovoru se sestrou, ve kterém se uvádí, že se mne na slepé střevo výslovně ptala, nezbylo mi než s panem doktorem souhlasit a jít si hledat nového gynekologa. Říkám si, že všechno zlé je k něčemu dobré – třeba to pomůže jiné mamince, která zavolá s podobnými obtížemi a sestra ji protentokrát neodbude tak jako mne, ale pozve ji na kontrolu, nebo se jí alespoň na to „slepé střevo“ opravdu zeptá.

Do své péče mne přijala paní doktorka v Gynfemu a moc mne mrzí, že jsem nechodila do její ordinace hned od počátku těhotenství, mohla jsem si tak ušetřit jedinou stresující situaci, která mne během těhotenství potkala, paradoxně návštěva u mého gynekologa. Mile mne překvapilo, že to, co můj bývalý lékař považuje za nadstandard je teď u mé paní doktorky samozřejmostí, jen s tím rozdílem, že tomu říkají profesionalita a vstřícnost a neberou za to od pacientů žádné roční poplatky.

Měl mne varovat už rozhovor při jedné z mých prvních návštěv v Lékařském domě, ve kterém se pan doktor se sestrou bavili o tom, že nemůžou vystát nastávající matky, které si o sobě myslí, že jsou nositelkami života. Bylo by to pro ně možná překvapení, ale ony jimi opravdu jsou a nevím, kde jinde by se tak měly cítit, když ne u svého lékaře, který jim má pomoci ten „malý“ zázrak ve zdraví a celkové pohodě přivést na svět. A ještě jedna perlička z nadstandardní ordinace: těhotná maminka, která byla v průběhu těhotenství hospitalizována kvůli krvácení a o několik týdnů později se pana doktora zeptala, zda by jí doporučil pobyt na horách jí odpověděl: „jen jeďte, je jedno, jestli budete krvácet v nížinách nebo výšinách“. Černý humor by pan doktor uplatnil lépe v jiné profesi, myslím si, že při práci gynekologa, zvláště s „těhulkami“ není namístě, nebylo mi právě nejlépe, když mi poté, co ultrazvuk potvrdil mé těhotenství vyprávěl o příhodě jeho kolegy, který při vyšetření ultrazvukem ve vyšším stádiu těhotenství ukazoval těhotné mamince, kde má děťátko ručičky, nožičky a – ejhle, tuhle měla být hlavička. Přišlo mu to náramně vtipné o to víc, že u tohoto ultrazvuku byl s nešťastnou maminkou i její manžel a rodiče, kteří se přišli na miminko podívat. Možná, že právě přístup pana doktora ke svým pacientkám, jeho necitlivost a neomalenost bylo to, zač jsem si po celou dobu připlácela, protože to je opravdu to jediné, s čím jsem se jinde, v jiných „nenadstandardních“ ordinacích nesetkala.

I přes tento nepříjemný zážitek v Lékařském domě jsem měla krásné těhotenství, zbylých 20 týdnů uteklo jako voda v potoce a když mi manžel na porodním sále s úžasem v očích oznámil: „Lásko, my máme holčičku!“, nepamatuji si, že bych ho kdy viděla šťastnějšího – možná krátce na to, když ten náš „Uzlíček štěstí“ poprvé sevřel v náručí …