Jak nehodit přes palubu nadané žáky nepřijaté na střední školu?

Každoroční (nejen) mediální úvahy o smysluplnosti současné podoby maturitní zkoušky byly tentokrát velmi nenápadné a upozaděné oproti stále živému tématu přijímaček na střední školy, zejména pokud jde o neutěšenou situaci v hlavním městě a některých okresech Středočeského kraje. Chtělo by se říci, že maturantům postačilo svést úspěšný boj se sebou samými, například z didaktického testu překročit hranici 44 %. Jejich o čtyři roky mladší kolegové byli naproti tomu navíc vystaveni tvrdému konkurenčnímu boji připomínajícímu více než cokoliv jiného závody dostihových koní. K úspěchu tak mnohdy v Praze nestačila ani 80% úspěšnost, což jistě není jediným paradoxem, který letošní přijímačky přinesly.

A demografická křivka napovídá, že příští rok bude ještě třaskavějším. O tom však již bylo napsáno mnohé. Podobně jsme mohli a doposud můžeme sledovat přehlídku nejrůznějších expertů na vzdělávání, politiků, poučených laiků či laiků úplných. Některé z nich od stolu prezentujících například tezi o tom, že smutní hrdinové publikovaných příběhů do jednoho stejně na studium nemají a že mají jít makat rukama, vždyť vyučený řemeslník vydělává více než vysokoškoláci a sehnat zedníka nebo instalatéra je kumšt, dávají průchod asociaci hospody čtvrté cenové kategorie.

Na kolik bodů by udělali přijímačky ´internetoví chytráci´ bez špetky empatie?

Samozřejmě, příklady přehnaně ambiciózních rodičů, kteří tak úplně neodhadnou studijní potenciál své ratolesti, byly, jsou a budou. Stejně tak asi nikdo nepochybuje o tom, že studium elitního gymnázia skutečně není pro každého, jak také opakovaně zaznívá. Většina medializovaných příběhů je ale přece o něčem jiném. Poukazují na to, že i dle kritérií jednotných testů zjevně nadané děti zůstaly studijně bezprizorními a hrozí u nich, že pouť vzdělávací pyramidou zakončí již v základním táboře, který dnes reálně není žádným základem, jak by mohl napovídat název, ale maximálně tak povinným minimem. Není tajemstvím, že rozdíly mezi školami jsou značné, a tak asi nelze hodnotit jako šokující tu skutečnost, že i děti se samými jedničkami na vysvědčení z osmé a deváté třídy se leckde v konkurenci žáků z jiných škol s přísněji nastavenou laťkou zařadily ve výsledkové listině až za ně. Přesto, jedničkář a učňák, je zkrátka zvláštním spojením v kontextu stavu učňovského školství u nás.

Přijímačky na SŠ jako dostihy či loterie

Otazníkem pak zůstává, nakolik o tom, zda dotyčný má na to studovat žádanou školu či nikoliv dokáže dát spolehlivou odpověď centralizovaný test, nejen pokud jde o jeho konstrukci, ale i s ohledem na další vstupy jako jsou momentální rozpoložení, investice do přípravných kurzů ovlivněný socio-ekonomickým postavením rodiny žáka, úspěšnost zvolené strategie výběru škol a další. Absence elementární empatie některých diskutujících či komentujících, kteří jaksi nespatřují problém v tom, že nejeden dospívající člověk prožil zbytečné zásadní zklamání a jejich zoufalí rodiče obvolávali jednu školu za druhou či potupně přešlapovali v nekonečné frontě před budovou gymplu, v němž zbylo pár posledních míst, je pak na samostatnou kapitolu. Kéž by problémy s kapacitami na školách přinesly do budoucna alespoň nějaké poučení či životaschopné návrhy. Úvahy o stavbě nových škol jsou jistě namístě, ale logicky jde o běh na dlouhou trať. Je možné ale ještě něco udělat i pro stávající deváťáky a jejich rodiče, kteří nadále setrvávají v tíživé nejistotě nepřijetí na žádnou ze středních škol? Rozhodně ano!

Jasně, školy nejsou nafukovací a záměr maximálního využití normativu čtyřiatřiceti studentů ve třídě nemá s moderní pedagogikou také příliš společného. I tak se nabízejí různá řešení, která by mnohým rodinám takříkajíc vytrhla trn z paty, především pak těm, které z ekonomických důvodů nemohou dítě poslat na studium do zahraničí.

Podpora pro studium v jiném kraji na stejném typu školy

Jedním z nich může být přijetí rozhodnutí o proplacení nákladů na internát rodinám, jejichž děti se třeba v Praze nedostaly na gymnázium ani s vysokým skóre notně převyšujícím průměr přijatých v jiných regionech. Pozitivní efekt by to mělo i pro cílové školy v odlehlejších regionech, a to jak kvantitativní, tak i kvalitativní. Určitě to beze zbytku nevyřeší jiný nedostatek vzdělávací soustavy, a sice stále se rozevírající nůžky v úrovni poskytovaného vzdělání u stejného typu školy napříč regiony, ale alespoň by tím například gymnázia, lycea nebo prestižnější odborné školy v krajích s nižší mírou hustoty osídlení získaly pár žáků s vysokým potenciálem, kteří by za normálních okolností o studiu na nich patrně neuvažovali.

Kvalitní jazyková příprava se statutem studenta

Také se mluví o tom, že na nově vzniklý zákaznický segment patnáctiletých cílí jazykové školy a některé z nich již pro ně připravují speciální programy a třídy. Zde je také možné k tomu přistoupit systémově a na centrální úrovni identifikovat dle objektivních kritérií prověřené kvalitní jazykovky a podpořit ani ne tak jejich byznys, jako spíše dotyčné žáky třeba úhradou školného a/nebo přidělením statutu studenta, který se v této části vzdělávání doposud týká výhradně studentů pomaturitních.

Kombinované studium pro nadané nepřijaté žáky z Prahy a okolí

Za úvahu by stála i realizace kombinovaného studijního programu na některé ze žádaných škol, kam by doposud nepřijatí žáci od určitého počtu získaných bodů mohli docházet třeba některé dny odpoledne, aniž by opět ztratili studentské výhody. Třeba i s částečným využitím učitelů-odborníků z oboru, kteří mají vysokoškolské vzdělání v jiném než pedagogickém oboru a chtěli by se takto realizovat, studentů pedagogiky v posledním ročníku atp.

Montovnou i do budoucna? Máme rozhodně na víc!

Určitě lze vymýšlet řadu důvodů, proč by zmíněné i jiné náměty nešlo uskutečnit, jaký předpis by se musel změnit či upravit, nebo kolik by to stálo. Rychlým propočtem je nicméně zjevné, že náklady by byly drobnými například v relaci k plánovaným vojenským zakázkám a kde je vůle, tam je možno využít zrychleného legislativního procesu. Žádné dítě by nemělo být trestáno za hluboké strukturálně regionální nerovnosti v oblasti školství, které mají mimochodem kořeny jinde než v jmenovaném resortu, a jeho kapacitách. Obzvláště pak generace poznamenaná covidovými opatřeními.

Opravdu myslíme vážně, že už nechceme být dále šedou montovnou, ale moderní perspektivní mozkovnou? Reálná pomoc budoucím středoškolákům, u nichž dle konkrétních výsledků povětšinou skutečně není problém v tom, že by na studium neměli předpoklady, je skvělou příležitostí k pomyslnému výkopu!